Tohle je první zkouška blogové administrace, abych viděl, co tenhle systém umí.
Dnes se nebudu při příležitosti výročí listopadových událostí pouštět do žádných politologických úvah ani do tradičních šavlovaček na diskusních fórech. Kdo se chce podívat na mé loňské fotky z Olšanských hřbitovů a z Národní třídy, najde je v článku Listopadová paměť. No a podívám-li se ještě hlouběji do historie, musím připustit, že kdybych psal o výročí 17. listopadu dnes, nejspíš bych se moc neodchýlil od ducha článku z roku 2014 Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí. Proto jsem se rozhodl dnes připojit jen obyčejnou podzimní fotku, i když samozřejmě do Prahy na Národní třídu se podívat zajedu, protože je dobré připomínat si to, co bylo a je pro náš život podstatné, a to - domnívám se - 17. listopadu 1989 může těžko někdo upřít, byť snaha zapomínat na některé jeho podstatné prvky, je v posledních letech citelná.
Pojďme ale k dnešní fotografii: Podzim u řeky nabízí nejen spoustu barev, ale taky místa ve vodním toku, kudy proudí napadané listí a taky načechrané kousky bílé pěny, které dovádivá voda vytvořila na jezu o kousek výš proti proudu. Vzal jsem si proto tentokrát na pomoc speciální a netradičně silný neutrální šedý filtr, který jsem zatím použil jen výjimečně. Samotného mne totiž zajímalo, jestli se tyhle jemné proudy na hladině aspoň trochu zviditelní v okamžiku, kdy bude celá fotografovaná scéna hodně kontrastní a bude zabírat i rozzářené nebe.
Následující záběr vznikl předevčírem ve slunečném ale dost chladném odpoledni kousek od dobřichovické lávky, ze které jsem si vyhlédl místo u břehu, kam proud viditelně zanášel to, co plulo po hladině. S filtrem zatím nemám moc praktických zkušeností, a tak jsem správnou expozici stanovoval metodou pokus - omyl. Rozumně mi to vyšlo na až čtvrtý pokus, kdy expozice přesáhla 5 minut. Po celou asi třičtvrtěhodinu focení jsem ovšem byl předmětem zájmu lidí přecházejících po lávce za mými zády, z nichž někteří si mě dokonce sami fotili (co s těmi fotkami chtějí dělat, je mi opravdu záhadou), připadal jsem si trochu jako místní volavka, která poblíž lávky často postává a loví, jen fotky se mnou lze na rozdíl od fotek s volavkou těžko udat do kolonky "Příroda" (možná tak maximálně ještě "Ptáci" :-)). Ale na zvýšený zájem si prostě při takovém stylu fotografování, kdy se zdánlivě poflakujete delší dobu na tom samém místě, musíte zvyknout. Taky jsem vzbudil zájem okolojdoucí skupinky malých dětí na procházce, ale tomu se fotograf, který stojí v mokrých botách na malém ostrůvku v řečišti, který kromě něj obývá už jen legrační trojnožka a pohozený batoh, rovněž nemůže divit.
Comments