Komentovaná prohlídka výstavy "Začátek velké cesty" v Divadle Kámen

Aktualizováno: lis 12

Kavárna Divadla Kámen, leden až listopad 2021, kurátorka Lucie Váchová


Vítejte na improvizované komentované prohlídce mých fotografií představených na malé výstavě v Divadle Kámen na Pražské Invalidovně, kde fotky visely od konce ledna do poloviny listopadu 2021. Tahle netradiční forma "prohlídky" je určena především těm, kteří se nemohli přijít na výstavu podívat osobně a přitom by si ji rádi prohlédli, a vychází ze zkušeností celkem 15 reálných komentovaných prohlídek, které se uskutečnily především v době, kdy byl kvůli koronavirové epidemii prakticky zlikvidován jakýkoli běžný kulturní život.


S lidmi z divadla, kteří mi tuhle výstavu umožnili, jsme se domluvili, že pro výstavu vybereme fotky, které se nějak vážou k dlouhodobému projektu Pražské domy, jenž je divadlem už léta organizačně zastřešován. Původní pracovní název výstavy byl proto "S Pražskými domy za zády", což celkem věrně popisuje běžnou situaci na pravidelných vycházkách Pražských domů, kdy kunsthistorik Jakub Synecký zasvěceně hovoří o historii a podobě jednotlivých domů (domy poznáváme postupně podle jejich čísel popisných), kolem něho stojí pozorně naslouchající lidé a okolo celé té skupiny přecházím já s foťákem, připoslouchávám výklad a hledám zajímavé náměty k focení, které ne vždy mají s prohlíženými domy něco společného. Důležitá je skutečnost, že díky těmto vycházkám jsem donucen vždy na cca dvě hodiny zvolnit, zůstat delší dobu na stejném místě a soustředit se na to, co je kolem nás právě k dispozici. Vystavené fotografie pro mne nejsou moc typické, při vycházce se dá jen těžko uplatnit třeba moje oblíbená velmi dlouhá expozice nebo práce s filtry; na této výstavě tedy uvidíte vlastně obyčejné momentkové fotky, které může udělat naproto každý i bez speciálního vybavení. Ke každé zde prezentované fotce se pokusím krátce vysvětlit, jakou má vazbu na Pražské domy a jakým způsobem jsem ji pořídil. Reálně bylo v Divadle Kámen vystaveno 9 fotografií většinou formátu 70x50cm, návštěvníkům jsem na počítači ještě promítal 7 dalších fotek, které měly pouze on-line podobu; do výstavních prostor by se jednak nevešly a navíc v době instalace výstavy byla taková epidemická situace, že i možnosti vytvoření nových autorských tisků byly omezené. No a speciálně do této prezentace jsem pak na samotný závěr přidal jako mimořádný bonus ještě 2 další obrázky, které návštěvníci výstavy (kromě přece jen trochu mimořádné "dernisáže" 10 listopadu) neviděli dokonce ani na obrazovce počítače.


První fotku si zatím dovoluji (jako "nultý exponát") neočíslovat a zatím ani nepřipojím její název, protože se k ní ještě na závěr prohlídky vrátíme. Zatím ji využiji jen jako ukázku místa, kde jsme se s Pražskými domy poprvé fyzicky setkali. Bylo to právě zde, na louce pod pěší lávkou přes Berounku, v Dobřichovicích, kde bydlím. Právě zde se totiž uskutečnila v srpnu 2015 tradiční akce Piknik na konci léta, kterou Pražské domy každý rok pořádají a spojují ji s procházkou po nějaké historicky nebo architektonicky zajímavé oblasti. Tehdy jsem byl na akci pozván jednou známou pražskou průvodkyní, která si občas chodila číst na můj blog především mé články o tzv. Pražských drobnůstkách. Sice nejsem zrovna "piknikový typ" a chvíli mi trvá, než si zvyknu na doposud mně neznámé lidi, takže jsem byl zpočátku dost nervózní, ale pak jsem zjistil, že informace od průvodce Jakuba jsou výborným základem pro další vlastní poznávání a lidé ve skupině příznivců jsou moc fajn, takže jsem se k již dlouho zformované skupině připojil a od té doby se s nimi účastním jejich akcí (tedy kromě pikniků, které, myslím, už splnily svou historickou seznamovací roli :-)).


Když jsem výstavu připravoval, rozhodl jsem se, že součástí nebudou jen fotografie, které vznikly bezprostředně na vycházkách s Pražskými domy, ale i ty, které jsou s tímto projektem svázány volněji. Dá se říct, že na výstavě jsou fotky, které by bez Pražských domů nevznikly; mohly být pořízeny třeba během cesty na vycházku či z vycházky, případně v okamžiku, kdy jsem se na stejné místo s nějakým odstupem vrátil v jiných podmínkách a někdy i s lepším vybavením. První fotografie ale vznikla opravdu přímo na vycházce, kterou jsme věnovali komplexu Emauzského kláštera. Náš průvodce Jakub totiž potkal během vycházky svou známou, která v Emauzích provází, a ta nám nabídla možnost původně nezamýšlené prohlídky kostelní půdy. Dostali jsme se tedy do prostor, kde je k vidění nejen "odvrácená strana" kostelní klenby, ale i jedinečný betonový krov, který byl vystavěn po zničení původních věží a střechy během amerického náletu 14. února 1945. Přiznávám, byl jsem tou půdou tak nadšený, že jsem nějakou dobu ani moc neposlouchal historický výklad, což se mi děje jen zcela výjimečně, především proto, že každá vycházka je unikátní a kdo ji vynechá nebo je během ní nepozorný, k repríze už nedostane příležitost. Ale pevně věřím, že se ještě někdy na tohle místo s fotoaparátem dostanu, abych mohl použít i stativ a fotit v těch nejodlehlejších, nejtmavších a nejzaprášenějších koutech půdy. Snad mě ty úzké betonové chodníčky unesou a já nezpůsobím vahou své osobnosti chrámu podobnou katastrofu jako kdysi na sklonku války pětisetlibrové zápalné pumy.


č.1: Triangles (2016) - půda kostela Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, komplex Emauzského kláštera, Praha


I druhá fotka vznikla přímo na vycházce. I když kostel Nejsvětější Trojice v Podskalí není daleko od Emauzského kláštera, trvalo nám při naší rychlosti postupu více než rok, než jsme těch několik ulic s notnými zacházkami podle vzrůstajících popisných čísel prošli. Na konci jara 2017 jsme se dostali do Trojické ulice, kde jsme si podrobně prohlédli i interiér kostela. Mě však zaujalo jedno zákoutí z přilehlé zahrady: Reliéf s Madonou a Ježíškem je zabudovaný do nárožní zdi a okapová roura a pracovní nepořádek okolo jen dotvářely pozoruhodné zátiší, které tehdy fotili skoro všichni, kteří prošli kolem. Není divu, že je v tak nevlídném zákoutí zapotřebí dostatek mateřské lásky a ochrany, protože na malé děťátko - byť svaté - v něm mohou číhat všeliká nebezpečenství.


č.2: Neboj, synáčku, já tě nedám (2017)

Zahrada kostela Nejsvětější Trojice v Podskalí, Trojická ulice, Praha


Protože cestovat po železnici na trase mezi Dobřichovicemi a Prahou je někdy zážitkem, který zvedá krevní tlak, občas raději jezdím na pražskou vycházku o jeden či dva vlaky dříve, než by tomu bylo v případě, že by dopravu zajišťovaly (místo těch českých) třeba Japonské dráhy. Když pak ovšem takový dřívější vlak jede nečekaně načas, může se stát, že v Praze nemusím hned spěchat na metro nebo tramvaj a můžu se po nádraží v klidu porozhlédnout a - je-li co - třeba i fotit. Tenkrát mě při cestě na sobotní vycházku s Pražskými domy zaujala lesklá keramická stěna jednoho ze tří nádražních podchodů propojujících hlavní budovu s jednotlivými nástupišti. Ve stěně se zrcadlil okolní ruch, k dispozici tu bylo i několik druhů osvětlení - to standardní zářivkové, barevné světlo jakési reklamy a taky denní světlo stékající po schodech z perónu. Tak jsem tohle klíčové místo více než hodinu okupoval a fotil jsem skoro všechny zajímavé kolemjdoucí, kteří se dostali na vyhlédnutou osvětlenou scénu. Nakonec můj soukromý konkurs vyhrál jakýsi vysoký mladík s velkým batohem a vznikla fotografie, která nakonec díky nápadu paní kurátorky dala během instalace celé výstavě finální jméno.


Vypadá to ovšem, že to byla jedna z posledních příležitostí vytvořit takovou fotku: Jak se nádražní podchody modernizují, staré keramické dlaždice se postupně nahrazují modernějším obkladovým materiálem, pohříchu nelesklým, takže podobná fotka už zanedlouho na "hlaváku" vyfotit nepůjde. Mimochodem, České dráhy by mi měly poděkovat za kvalitní reklamu, protože některé dlaždice byly v reálu pořádně zašpiněné, což jsem bohužel - nemaje při ruce to správné vybavení, kterým by to šlo otřít během pár vteřin - nemohl napravit přímo na místě, ale musel jsem následně udělat náročnou čistící retuši v počítačové postprodukci, což byla docela piplačka :-).


č.3: Začátek velké cesty (2019) - Podchod Hlavního nádraží v Praze