Barevné fotokoláže z doby karantény

Někteří fotografové se hned po vyhlášení pravidel omezujících pohyb v souvislosti s aktuální virovou epidemií vypravili do vyprázdněných pražských ulic, aby nafotili zajímavá a krásná místa bez jinak všudypřítomných turistů. Ano, je pravda, že jsem si spoustu pražských míst často přál kvůli fotkám zbavit zoufalých nekončících davů, ale když se turisti z ulic doopravdy vytratili, zjistil jsem, že focení v nouzových podmínkách mě nebaví. Nechci se vypočítavě vydávat za "občana Prahy na povolené procházce", nechci se s někým hádat, že focení je právě teď vlastně moje - i když nevýdělečné - zaměstnání, a moji potulku po ulicích je tedy možné de iure hodnotit jako "cestu do práce". Nemám v sobě touhu dokumentaristy zachytit na fotkách lidi v povinně nošených rouškách. Dokonce mě v takových podmínkách netěší ani představa, že bych si v Dobřichovicích vyšel jen tak fotit k řece, i když se u řeky jistě najde dostatek míst, kde bych měl celkem soukromí, takže by mě možná ani žádný bdělý a uvědomělý soused nenahlásil jako individuum podezřelé z vědomého porušování pravidel krizového občanského soužití. Focení venku v podmínkách nouzového stavu mi prostě nečiní radost, takže po něm nijak netoužím. A bez radosti a touhy mohou - jak jsem přesvědčený - vzniknout jen zbytečné a špatné fotky.

Proto jsem si nakonec řekl, že zkusím snad vůbec poprvé cíleně fotit v interiéru, ve svém obývacím pokoji, kde teď trávím většinu času. Zapomenu protentokrát na všechny své venkovní fotografické zkušenosti a s touhou objevovat dosud skryté světy vyzkouším pro mne zatím úplně neznámé - třebas triviální - postupy. Co třeba malé inscenované zátiší sestávající jen z několika jednoduchých tvarů a barev? Kdysi jsem si jen tak bez konkrétního cíle koupil v papírnictví pár barevných čtvrtek, někde by tu měly být. Ano, jsou tu tři - červená, modrá a žlutá a jeden kousek černé tu mám jako podklad u jedné staré výstavní fotky, no - s tím už se můžeme pustit do skromného ale dobrodružného experimentování. Jak takové focení v improvizovaném "podlahovém ateliéru" vypadalo?

Jak je z obrázku vidět, jako první přišla na řadu červená barva. Zkusíme vystřihnout třeba velký červený trojúhelník a menší černý čtverec. Proč? To zatím nevím. Jen to zkusme. Ještě by to chtělo něco kulatého, bílého, co třeba talíř? Škoda, že tu mám jen trochu prolamovaný tvar s viditelným ornamentem, přitom pro jednoduchý obrázek, který si představuji, by to chtělo jen základní čistý a ničím nevylepšovaný kruh. Ale je třeba pracovat s tím, co byt nabízí. Jako u Magdaleny Dobromily do toho vrazíme ještě japonské jídelní hůlky z cedru nádherného ostrova Jakušima a japonské cukrátko wagashi, nad kterým se sbíhají sliny. To vše vyzkoušíme složit do celistvého obrázku, nejméně stokrát jednotlivé prvky proměníme, přesuneme a zarovnáme. Kdo chce vidět, jak postupně první obrázek vznikal, může si přečíst podrobnější postup i s fotkami četných meziproduktů v článku Japonská plachetnice. Proč právě "Japonská plachetnice"? Však se podívejte, co mi nakonec po asi čtyřech hodinách usilovné práce vyšlo. Původně jsem si myslel, že obrázek bude hotový raz dva, ale to jsem se opravdu dost mýlil. Jestli to má být udělané tak, abych měl z výsledku radost, chce to čas a trpělivost.

Původně jsem myslel, že si udělám jen jeden obrázek jako kuriozitu, která mi bude v budoucnu připomínat aktuální nelehké období. Protože ale nouzový stav trvá a ještě nějakou dobu trvat bude, rozhodl jsem se pokračovat podle osvědčeného hesla "kdo si hraje, nezlobí". Moc se mi líbí, že poté, co si udělám první nástřel (který pak většinou s výsledkem nakonec nemá skoro nic společného), jako kdyby si obrázek sám začal říkat, v čem chce pozměnit a upravit, co mám dát úplně pryč, co mám jen maličko posunout, co zvýraznit, co otočit. Původně jsem měl pouhé tři barevné čtvrtky - červenou, bledě modrou a žlutou. Po obrázku japonské plachetnice, kde dominovala červená barva, jsem pro novou koláž tenkrát použil jako základ barvu modrou a jako základní tvar zčásti kompletní a zčásti "rozbité" mezikruží. Jednotlivé kousky asi den a půl nedávaly dohromady žádný smysl a už už to vypadalo, že tenhle kolážový nesmyslný experiment úplně zruším.

Ale pak najednou stačilo pootočit původně svislou modrou jídelní hůlku o 90 stupňů, až z ní vzniklo kopí, žlutá kruhová úseč se tím rázem proměnila v štít, v obrázku se zčistajasna vyloupla hlava a nohy Rosinanty a stačilo jen pár dodatečných úprav, aby se nakonec objevil i její pán, slovutný a důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.

Jestli se smutný rytíř ve svých odvážných myšlenkách právě vrhá proti stádu vyděšených bledě modrých ovcí, proti otáčejícímu se mezikruží tvořenému lopatkami větrných mlýnů, nebo - s přibližně stejnou účinností - proti nepřejícím mikroorganismům, které nás uvěznily v našich domovech (a paradoxně tak mému "Modrému donu Quijotovi" vdechly život), to není z obrázku zřejmé, neb cíl rytířského výpadu se dosud skrývá za pravým okrajem. Ale však vy si v těch místech jistě domyslíte něco, co si takový důrazný atak zaslouží, ať už ho z řady racionálních důvodů můžeme považovat za pošetilý. Mám bláhové dony Quijoty rád a v mnohém je chápu. Ostatně občas i já s chutí a odhodláním nasazuji jejich zrezivělou zbroj, jenže pak si většinou posmutněle představím, jak se v ní mrštně vyšvihávám do koňského sedla, a zápal postupně pomine, protože to bych - uznejte - tomu nebohému koníku s velkýma důvěřivýma očima nemohl udělat :-).

S odstupem dalších několika dnů přišla na řadu čtvrtka žlutá v kombinaci s oranžovými deskami diáře na rok 2020, který jsem dostal od svých známých a zapisuji si do něj každý den své plány a záměry na další období, ano sem tam možná i svá přání a sny, nápady, verše. Nesmysly neškrtám, ale pamatuji si je; vždyť sny nemusí být vždy po vůli rozumu a už vůbec ne rozumu cizího, kterému jsou většinou naše soukromé touhy nesrozumitelné a často i ukradené. Co asi může skrývat taková žlutá obálka, na kterou ani nemusíme psát adresu, protože je zřejmá každému, kdo ví a rozumí? Možná skrývá vroucí slova psaná neviditelným žlutým inkoustem, možná, kdoví, to ani slova nejsou. Z obrázku se nakonec vylouplo jednoduché ale taky upřímné a emotivní "Vyznání ve žluté obálce".

Podobně jako je tomu v nezastavitelném přírodním koloběhu, postupně se již použité kousky barevných papírů stávaly "potravou" pro nové výjevy. Stávají se stále menšími a menšími, podobně jako se zmenšují predátoři v potravním řetězci barev. Z většího červeného trojůhelníku se stává trojúhelník menší a pak ještě menší kolečko. Ovšemže ne obyčejné kolečko, ale slunce. Druhé slunce vzniká ze žluté obálky a třetí, nejmenší, modré sluníčko pak z hlavy věrné Rosinanty. Dominantní barvou je ale tentokrát černá a dominantním tvarem rovnostranný trojúhelník, pyramida. Během dalších dvou dnů postupně vzniká čtvrtá koláž "Pyramida tří sluncí". Opět plná snů, tentokrát snů po exotických dálkách, od kterých jsme rázem tolik odtržení přičiněním virové pandemie. Ale od čeho máme svou fantazii, ve které neexistují žádné hranice, překážky ani jiná omezení. Ve své fantazii můžeme brázdit široširý vesmír křížem krážem,i když ve skutečnosti nemůžeme ani k sousedovi na kafe.

Myslel jsem původně, že si zkusím udělat jen jeden zkušební "indoor" inscenovaný obrázek a už je z toho po dvou týdnech čtyřdílná série. A držím palce všem, kteří úspěšně odrážejí útoky nebezpečných virů, protože pokud se situace zlepší, mohlo by se brzy otevřít dobřichovické papírnictví, kde mají plno dalších různobarevných čtvrtek, které za pár korun a za trochu trpělivosti dokážou fotografa s dětskými nápady (je to ještě pozůstatek malého dítěte nebo už stařecké dětinštění?) úžasně odměnit.

Vypadá to, že nouzový stav ještě nějakou dobu potrvá a "podlahový ateliér" v mém obýváku je stále připraven a láká k dalšímu využití :-).