Zasněžená pražská procházka

Za normálních okolností podnikám svou tradiční zimní večerní a noční fotovycházku centrem Prahy na své "volitelné narozeniny" dva dny před Štědrým večerem, což jsem učinil i tentokrát, bohužel předvánoční malostranské uličky byly zcela bez sněhu (viz článek Vánoční malostranská procházka). Tentokrát jsem původně slíbil, že se v neděli zúčastním v pražské japonské restauraci Miyabi setkání s lidmi, kteří mají rádi Japonsko, což je vždycky moc zajímavé a pro mne v mnohém poučné odpoledne a večer. V neděli však přišly z nebe tuny sněhu a se sněhem i dopravní kalamita. Když jsem zjistil, že příměstské vlaky nejezdí a ani jen tak nepojedou, takže se na druhou hodinu do Prahy určitě nedostanu, moje nadšení pro cestu do metropole postupně sláblo. Vlaky si nakonec vpodvečer přece jen prorazily cestu popadanými stromy a ulámanými větvemi, takže jsem do Prahy pozdě večer dojel, nešel jsem už ovšem mezi milé "japanofily" na prohlídku svátečních kimon, japonských loutek, ochutnávku saké, čtení haiku a čajový obřad (pokud tento článek náhodou některý z organizátorů či tamních hostů čte, prosím, berte to i jako můj specifický způsob omluvy za neplánovanou absenci), ale se záměrem projít se po čerstvě zasněžené Praze a třeba cestou něco zajímavého vyfotit. Zároveň se zase spustilo husté sněžení, no a to je příležitost, která v Praze nenastává poslední dobou zas tak často a já ji chtěl rozhodně využít. Fotek je dnes trochu víc, přesně patnáct, tak se nebudu moc rozpovídávat a jen je stručně okomentuji.


Čistě technicky vzato jsem se dostal k Vltavě na úplný závěr "modré hodinky", což je na první fotce maličko vidět, ale obloha byla potažena tmavými mraky, ze kterých začalo hustě sněžit. Tenhle výhled na Hrad mám radši než ty "klasické" i s Karlovým mostem, jednoduše proto, že tu nebývá zdaleka takový nával a osobně mám na tohle místo krásné vzpomínky.

Zasněžená modrá hodinka

Když jsem došel na Karlův most, sněžilo už docela svižně. Následující fotku jsem udělal v trochu širším formátu, aby se vešly obě řady lamp na mostě, výrazný kříž Kalvárie i celý Hrad.

Ve vánici na Karlově mostě

Nejpěkněji zasněžena byla ze soch Karlova mostu asi Pieta (autor Emanuel Max), která dostávala nápory sněhu po větru. Na tomto místě prý dříve stávala Brokoffova Pieta už z konce 17. století, která má být doposud na nádvoří Nemocnice pod Petřínem, tak tam někdy zkusím nakouknout, jen opatrně, aby mne hned z přemíry aktivity nezačali vyšetřovat.

Pieta

Větrné proudy obtékající zajímavým způsobem tělo Karlova mostu byly pěkně zviditelněné nasvíceným sněhem.

Sněhové kontury

Malostranská část Karlova mostu mě vždycky fascinovala svými úžasnými věžemi i neobyčejným výhledem na svatovítskou katedrálu, tentokrát i se zasněženou střechou.

Na zasněženém Karlově mostě

Sněžilo kupodivu i na druhé straně od mostu, tedy na Kampu i s mým zamilovaným domem U obrázku Panny Marie s balkónkem.

Kampa ve vánici

Domům kolem Čertovky sníh na střechách taky moc sluší, řekl bych.

Zimní pražské Benátky

Balkónek na Kampě tentokrát jen na pozadí záběru, ostřil jsem na nasvícený sníh v popředí a chtěl jsem mít co nejmenší hloubku ostrosti.

Balkónek ve vánici

Když se vločky začaly zvětšovat, přepnul jsem do černobílého režimu, aby barvy neodváděly příliš pozornost od zajímavé hry světel a stínů.

Na Kampě sněží

Vyústění Karlova mostu do Mostecké ulice je pro mě vždycky i přechodem do nepříliš romantického světa turistického businessu, tím spíš, že ve večerní chumelenici už nebyl na mostě nikdo z místních před den četných prodejců.

Mostecké věže

Svatý Mikuláš se ze své úctyhodné výšky usmívá nad sněhem zasypanými auty lidských mravenců hluboko dole.